PomníkyDobové dokumentyRok vypuknutí spolupráce

Ženská otázka za první světové války

Ženské emancipační hnutí se v Čechách před první světovou válkou stalo jedním z hlavních společenských témat. Ženám se otevřela celá řada možností, které předtím neměly, a válka celý proces zrovnoprávňování žen a mužů urychlila.

Co se dělo více v ženském světě: snahy o vzdělání; dobývání přístupu ke studiu středoškolskému, odbornému, pak do vysokých škol; snahy o práci výdělečnou; ženy na poštách, úřadech vůbec; ženy vyučující; dělnice v továrnách atd. Prvé zmínky o politických právech žen kdesi za hranicemi; pak je zápas za všeobecné právo, mezi tím i ženy ve vlasti domáhají se práva volebního. Ženy se ucházejí o poslanecký mandát. Česká spisovatelka jest zvolena poslancem zemským atd. atd., řady a řady drobných a zase větších událostí. Vše to rozviřuje mysli žen.“ (Ženské hnutí a válka. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 11 (15. 2. 1915), s. 174.)

Ženské hnutí
České ženské hnutí má kořeny v 19. století. Velký přínos pro něj měl Karel Slavoj Amerling, jenž byl jedním z průkopníků dívčího vzdělání v českých zemích. Pro hnutí mnohé udělaly význačné české spisovatelky, jako byla Karolína Světlá, její sestra Sofie Podlipská a také Božena Němcová. Feminismus jako takový se často spojoval se socialistickými proudy a počítal s nutností přestavby společnosti. Cestovatel a národopisec Vojtěch Náprstek ženskou emancipaci podpořil např. založením Amerického klubu dam, který byl vůbec prvním ženským spolkem a působil od roku 1865. Klub se zaměřoval na osvětovou činnost a jeho členkami byla většina spisovatelek činných v českém národním obrození i ženy středních vrstev. Můžeme říct, že ženskou otázku kromě zmíněných osobností propagovaly hlavně představitelky ženské inteligence, což jsou mj. také učitelky, lékařky a zdravotnice.

Do ženského hnutí se později významně zapojoval Ženský klub český, který pořádal hojně navštěvované přednášky. Klub se za války připojil ke vzdělávacím, osvětovým a pomocným činnostem. Jeho členky přednášely o válce, zdravotnictví, výživě, válečném zdražování či péči o vdovy a sirotky po padlých vojácích a také organizovaly dobročinné akce a sbírky. (viz článek Dobročinnost a sbírky).

Aktivní členky ženského hnutí si ale v průběhu války stěžovaly, že většina akademicky vzdělaných žen projevuje o ženskou otázku jen mizivý zájem a feminismus všeobecně se odkládá až na klidnější časy, i když válečnou dobu vnímaly jako tu nejvhodnější ke zvýšení aktivity a podniknutí dalších kroků.

Dívčí školství
Ženská vzdělanost je jedním zásadních témat emancipačního hnutí. Už Jan Amos Komenský pracoval s myšlenkou, že není důvod, aby bylo vzdělání upíráno polovině populace. Také tvrdil, že by mělo být ženám umožněno i akademické studium, přístup na vysoké školy se ale pochopitelně v průběhu 17. století zdál neuskutečnitelný.

Ještě na počátku 19. století bylo zcela běžné, že jediné vzdělání, kterého se dostalo dívkám ze středních a vyšších vrstev, bylo realizováno v rodinném prostředí pomocí vychovatelů a domácích učitelů. Cílem takové výchovy bylo dát ženě dobrý základ pro péči o rodinu a manžela, ale nebyl jim obvykle dopřán všeobecný rozhled či nějaká hlubší úroveň vědomostí.

Nižší vzdělání však bylo dětem bez rozdílu pohlaví garantováno už v průběhu tereziánských reforem, když byla roku 1774 zavedena povinná školní docházka. Pro dívky měly být zakládány dívčí školy, kde by se naučily číst, psát a počítat. Zbytek výuky zahrnoval zejména studium různých ručních prací. Základy vyššího dívčího vzdělání položili až v polovině 19. století obrozenecký pedagog a lékař Karel Slavoj Amerling a Bohuslava Rajská, kteří se zasloužili o založení první veřejné vyšší dívčí školy s názvem Budeč. I když projekt zanedlouho zkrachoval, otevřel cestu mnohým dalším.

Až od 60. let 19. století začalo být dívčí vzdělání vnímáno jako prostředek k tomu, aby si mohla žena po škole obstarat kvalifikované zaměstnání. Ekonomická situace totiž nutila část neprovdaných žen ze střední vrstvy, aby se živily samy. Postupně se proto rozšiřoval diskurz, že je žádoucí, aby ženy byly „nejen pouhými hospodyněmi, ale i duševně rovnými společnicemi mužů.“ (SPALOVÁ, Kamilla. Komenský a zlidovění vzdělání dívčího. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 14 (1. 4. 1916), s. 217)

První střední škola pro dívky byla v Čechách založena až ke konci 19. století díky úsilí ženského spolku Minerva. V roce 1915 bylo vyšších dívčích škol v Rakousko-Uhersku už 106, z toho v Čechách 11 (v Praze byly 2 lycea, 1 vyšší dívčí škola a 1 gymnázium). Když se prokázalo, že vzdělání žen ani na středních ani na vysokých školách nevede k obávaným mravním excesům, začaly se možnosti rozšiřovat a některá chlapecká gymnázia a reálky se ojediněle a za speciálních podmínek otevřely nadaným dívkám.

Roku 1913–14 (před válkou) jevil se stav studující mládeže ženské na středních školách takto: na Minervě 459 žákyň, vinohradské gymnasium (klášterní vzniklé v r. 1905–6) jistý počet žákyň, na gymnasiích chlapeckých 560 hospitantek, na reálkách chlapeckých 320 hospitantek, na lyceích 1700 dívek. Na universitě letošního roku je na filosofické fakultě 121 posluchaček, na medicínské 120. […] Dnes máme 25 lékařek (v soukromé praksi 11, v zemských službách 2, školními lékařkami jest jich 6), některé jsou lázeňskými lékaři atd. Profesorek na středních školách jest 94 (pro učitelství na gymnasiích, reálkách a lyceích). Celkem složilo státní zkoušky pro gymnasia a reálky už 41 absolventka, universitních doktorek filosofie do té doby je 16.“ (Čtvrtstoletí dívčího středního školství v Čechách. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 1 (18. 9. 1915), s. 11–12) Na začátku 20. století se prosadily první profesorky či lékařky. Např. c. k. česká univerzita Karlo-Ferdinandova (dnešní Univerzita Karlova) se poprvé oficiálně otevřela ženám roku 1902, a to pro obory farmacie a medicíny. Z toho je patrné, že se v průběhu několika desetiletí situace naprosto změnila.

Veřejná debata se vedla také o nutnosti vyučování vaření a ručních prací na dívčích školách, jež stále byly vnímány jako zásadní pro život mladé ženy – budoucí matky. „Dívka se buď vdá, nebo nevdá. V případě prvém je jí znalost domácích prací a hospodyňství nutná, ve druhém prospěšná. – Ke každému odvětví lidského zaměstnání vyžaduje se nyní předprava dokonalá, odborná; jen dívka provdavši se, vstupuje namnoze v úřad matky-vychovatelky svých dítek – povinností svých neznalá. Během času propracuje se snad hořkými zkušenostmi a neúmornou pílí k hospodyni dobré, ke vzorné matce, ale kolik obětí a sebezapření jí to pozvolné zdokonalování se stálo.“ (KOHOUTOVÁ, Emilie. Má-li býti vaření jako předmět vyučovací na školách měšťanských? Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 12 (1. 3. 1915), s. 186.)

Jak už bylo řečeno, ženám začalo být postupně umožňováno studium na vysokých školách a jejich možnosti stejně jako u přístupu k různým zaměstnáním rozšířila zejména válka. „Jakmile válkou byla vyvolána nutnost všem zřejmá, aby ženy přijímány byly do pracovních oborů dříve jen mužům vyhrazených, jakmile činnost žen v nových oborech byla chválena nejen soukromými podnikateli ale i úředně, bylo jasno, že nelze před nimi uzavírati předem, bez zkušeností, ani obory ostatní, tedy ani ony, jež žádají pracovníků odborně právnicky školených. Válka ve státech kulturních vyprostila ženy z klamu, že nemohou jednati samy, přímo, s úřady, že nedovedou samy hájiti svých práv před zákonem. Donutila manželky a matky k přímému styku s úřady – a hle! Nebylo v tom ničeho nad rozum žen, nad jejich schopnosti.“ (Přístup žen ke studiu práv. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 16 (1. 5. 1916), s. 254–255.) Po válce pak mohly dívky většinu vysokých škol navštěvovat, splnily-li stejné podmínky jako muži.

Racionalizace výživy
Zásadním mezníkem v českém ženském hnutí začalo být informování žen-matek ze strany mužských vědeckých autorit ohledně rozšířeného a velmi aktuálního tématu racionalizace výživy. Vědecká obec se totiž zabývala tím, jak vyvážit stravu, aby zajistila co nejoptimálnější přísun energie dělníkům, což by pak maximalizovalo jejich pracovní výkony.

Toto téma se z uzavřeného rodinného brzy stalo veřejným, ženy o něm začaly vést živé diskuze a prostřednictvím tisku si vzájemně radit. Objevil se tak nový fenomén veřejně angažovaných hospodyň. Jednou z hlavních osobností tohoto trendu byla Anuše Kejřová – autorka množství receptů, jež zdůrazňovaly především hospodárnost, která se v průběhu války a výpadků v zásobování stala klíčovou.

Ač nám to v dnešní době nemusí připadat tak podstatné, toto zapojení žen do veřejné diskuze skrz téma výživy mělo pro emancipační hnutí obrovský význam. Mužským dělníkům totiž byla odebrána volba, co a kdy budou jíst, a tato oblast se tak stala první, v níž muž ztratil dřívější autoritu jak v rámci rodiny, tak i v rámci veřejného prostoru. Začátek války pak spustil smršť nezastavitelných a nevratných změn v genderové sféře.

Zapojení žen do pracovního procesu
Všeobecně se za války mělo za to, že mužský svět je ten na frontě, zatímco ženský doma v zázemí. Jenže ne všichni muži byli povoláni do války a ne všichni povolaní se zúčastnili bojů. Ti, co z nějakého důvodu zůstali v zázemí – ať už z důvodů fyzické či psychické nedostatečnosti, nebo prostě protože zůstali v továrnách rakouského válečného průmyslu, zažívali opovržení a výsměch. Šířil se diskurz považující nebojující muže za nedostatečně mužné. Veškerá práce v zázemí, mužská i ženská, byla devalvována již v průběhu války, ale i v pozdějších historických analýzách. Všechny profese v zázemí, ač předtím určené pro muže, se najednou zdály pravého muže nehodné. To se samozřejmě přeneslo i do soukromých vztahů, např. mít snoubence či manžela na frontě ženy vnímaly jako společensky žádoucí.

Na úbytek mužů v povoláních, která byla před válkou ryze maskulinní, se muselo co nejrychleji reagovat. Změny nastaly prakticky ze dne na den. Do většiny povolání se začaly hlásit hlavně ženy odvedenců, jež potřebovaly zajistit obživu pro své rodiny.  „Kdykoliv nyní během války je potřebí rozšířiti kruh pracovníků a povolá se žena k novému oboru, vyskytnou se v tisku a hlavně v soukromém hovoru poznámky: Jak dlouho marně pracovalo ženské hnutí o to, aby ženy byly připuštěny k té nebo oné práci – a hle, nyní to jde rázem a bez dožadování.“ (Ženské hnutí a válka. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 11 (15. 2. 1915), s. 173.)

Feminizace se poměrně rychle dotkla např. průvodčích a řidičů tramvají a vlaků. Ženy tím navíc získaly právo nosit uniformu, čímž byla vyjádřena nejen jejich autorita, ale i míra svěřené zodpovědnosti. Ženy pak díky tomu mohly v některých situacích veřejně vystupovat v nadřazených pozicích, s čímž se museli muži poměrně rychle vyrovnat. „Teď i ‚vyslovený‘ nepřítel žen skloní odevzdaně hlavu před akurátním hlasem kondukterky elektrické dráhy a na její ‚račte, prosím, mít lístek‘ sáhne resignovaně do kapsy, aby dostál své platící povinnosti.“ (Pracovní soutěž žen s muži po válce. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 10 (1. 2. 1917), s. 151.) Nové zaměstnankyně se dostaly také do státních institucí, na úřady či k soudům mj. jako zapisovatelky.

Pokaždé, když ženy pronikly do nového pracovního odvětví, média o tom informovala. Časopisy zaměřené na ženské čtenářky projevovaly nadšení. Zajímavý je případ české lékařky Zdeňky Čermákové, které soudy využívaly jako znalce, ovšem přiznávaly jí pouze status svědka a tím pádem i nižší finanční ohodnocení. Jí se však v průběhu války podařilo získat oficiální status soudní znalkyně. Dalšími neobvyklými povoláními, do nichž se poprvé dostala ženská část populace, byly např. tlumočnice u soudu, školní inspektorky, lékárnice, zlatnice, obecní tajemnice, zubní techničky… Rovnoprávnost žen se ještě za války začala prosazovat i ve volnočasových aktivitách, když byla např. starostkou tělocvičné jednoty Sokol v Lovčicích na Moravě jmenována Karla Konečná, nebo v obchodní sféře, jakmile začaly být přijímány nové členky do burzovního svazu. Žena mohla být také povolána k soudní porotě. Členkou soudní poroty a volební komise se mohla od roku 1919 stát gramotná osoba nad 35 let bez rozdílu pohlaví, přičemž žena směla takovou funkci odmítnout.

Ve většině českých měst a vesnic byl za války nedostatek učitelů, jelikož byla většina z nich odvedena. Na jejich místa zejména v chlapeckých školách nastoupilo množství učitelek, které první roky války obvykle pracovaly na dobrovolnické bázi bez platu. Na druhou stranu se ale ženy stávaly správkyněmi či dokonce ředitelkami škol, což bylo před válkou velmi vzácné. Učitelky se často angažovaly i jako pomocné ošetřovatelky v lazaretech a byly za to vyznamenávány státem či samosprávou.

  

Zdroj: Znamení doby. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 13 (15. 4. 1916), s. 204. a Válečné vyznamenání učitelek. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 13 (15. 4. 1916), s. 204.

Zdroj: Učitelky správkyněmi škol. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 13 (15. 4. 1916), s. 205.

Změnil se samozřejmě i způsob odívání. Po ženách v mnohých profesích nebylo možné vyžadovat nošení sukní a volných blůz z bezpečnostních důvodů a oficiální uniformy se většinou také moc nelišily od mužských. Často si ostříhaly vlasy a vzhledem k válečnému nedostatku a podvýživě některé z nich přestaly být od mužů odlišitelné; podvýživa mohla vést ke ztrátě druhotných pohlavních znaků a reprodukčních schopností, tj. hlavního předválečného účelu ženy, čímž vznikla jakási nejasně definovatelná skupina prakticky ve všem konkurenční k mužům.

Změny genderového řádu však zasáhly především výrobní haly rakouského válečného průmyslu, kam ženy masově pronikly. Dostaly se do předtím zapovězených odvětví jako byl těžký železářský průmysl, sloužily noční směny a zrušily se i rozdíly v nemocenském pojištění. Nový ženský personál za války je v rámci rakouského hospodářství odhadován na 1 000 000.

Těm, co degradovali ženskou práci za války, se dostalo jednoznačné odpovědi: „Zkusme odmysliti si ženy ze všech pracovních oborů mimo nejužší kruh rodiny, mimo úkoly, které jí ukládají a za jediné jí přiměřené ‚z její přirozenosti‘ prý vyplývající. […] Tedy: odmysleme si práci zemědělskou, která skoro cele leží nyní na ženách; práci v obchodu, kterou po odchodu mužově vede žena – vedle své práce v rodině; práci dělnic v přádelnách, tkalcovnách, barvírnách; v továrnách na konservy a poživatiny vůbec, v obchodech potravinářských; dělnice v tabákových továrnách, šičky prádla (pro vojsko), šatů; ošetřovatelky nemocných – z povolání, lékařky, medičky v lazaretech; dívky a ženy v kancelářích aprovisačních okresů, hospodářských společnostech, bank, ústavů válečných atd. atd.; ženy v dopravních kancelářích hlavně drah a u poštovních, telegrafních úřadů; ženy úřednice ve státních i zemských službách (kupř. zemském výboru, inspektorátu pivní dávky, statistických kancelářích, inspektorátu stravoven a ústavů pro zprostředkování práce, zemědělských radách atd. atd.); učitelky, které s ochotou a úspěšně ujaly se vyučování hochů v dobách velmi nepříznivých klidné školní práci atd. atd. Nadhodila jsem zde jen obory, které přímo souvisí s válkou, a kde je žena výdělečně činna. A což všechen ostatní průmysl, obchod, řemeslo, které udržují nyní ze značné části ženy po odchodu manželů nebo po odchodu personálu mužského, a jehož pád značí schudnutí národa, seslabení jeho daňové schopnosti, oslabení pramenů, z nichž napájejí pokladny válečné. A což veškero dívčí vzdělání; a což dobrovolná péče, pomoc válečná, která v drobné práci skoro výhradně spočívá na ženách!“ (Protifeminista – o ženách za války. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 2 (1. 10. 1915), s. 31–32.) Stručně řečeno: bez zapojení žen by veškeré hospodářství Rakousko-Uherska padlo a tíhu války nesli jak bojující, tak i ti, co zůstali v zázemí.

Problémy žen v domácnosti, obvykle příslušnic středních vrstev, které se najednou měly stát součástí pracovního procesu, pak shrnuje následující citát: „ženy zaměstnané jen v domácnostech prokázaly menší schopnost přizpůsobovací změněným poměrům válečným, než ženy výdělečně činné. Je z toho patrno, jak výdělečná činnost rozpoutává síly ženiny a jak vychovává její samostatnost, zatím co zaměstnání v rodině omezuje její schopnosti tehdy, je-li ve všech ostatních vztazích k životu mimo rodinu zastupována mužem, na něhož se pak naučí spoléhati.“ (Ženy hospodyně – za války. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 13 (15. 4. 1916), s. 207.)

Vzrostl pochopitelně počet vdov a osiřelých dcer, jež se najednou musely živit samy a nebyly na takovou situaci vůbec připraveny. Neměly žádné pracovní zkušenosti a často ani vyšší vzdělání. K těmto problémům silně přispěl rozšířený názor předválečné společnosti, že se nesluší, aby manželka muže ze střední vrstvy vydělávala. „Válka a důsledky války ukáží: že nejlepší hospodářskou ochranou ženy je její vlastní výdělečná schopnost, že každé lidumilství je jen výpomocí v nouzi pro ty, kdo jsou tělesně a duševně neschopni, pro rodiny obtížené velkým počtem dětí, které absorbují síly ženiny po určitou dobu, ale že nemůže lidumilnost upravovati trvale sociální poměry. Ukáže dále, že chybou jest každý celibát, který nuceně přerušuje výdělečnou činnost ženy a nenechává jí samé a muži jejímu volné rozhodnutí o tom, zda jeho výdělek, finanční jistota jeho majetku nebo pense jsou s to, aby trvale zabezpečily rodinu, nebo zda síly ženiny stačí na obé zaměstnání. Ukáže, že je nutna organisace práce výdělečné, aby vyšlo se vstříc ženě-manželce nebo ženě-matce, aby bez přepjetí sil mohla výdělečně býti činna, i organisace pomocných institucí, které by jí usnadnily hospodyňskou činnost i starost o rod. Zkušenosti z války ukáží dále, že je nutna organisace ženských pracovnic, aby se nevytvořily stavy žen, které vydělávají jen ‚do kapsy‘, jen ‚na sebe‘ a spokojují se proto s honorováním nemožně nízkým a ničí tak každou slušnou konkurenci; že život rodin našich středních vrstev – ve většině případů – jest veden nad poměry aspoň potud, že nelze zabezpečit rodinu pro doby zlé nebo siroty a vdovu. Že nutno vytvořiti zaměstnání pro ženy s tzv. rodinnou výchovou, jichž spousty dovedou se uplatniti v cizině. Konečně i to, že ne ten jest úcty nejhodnější, kdo může nejméně pracovati, ale ten, kdo dovede, je-li potřebí, státi bezpečně na vlastních nohou a v každém případě býti aktivním členem rodiny a společnosti, nikoliv pasivním.“ (Válka – žena středních vrstev. Časopis učitelek, 22, 1914–1915, č. 4 (1. 11. 1914), s. 62–63.) Ženy s tzv. rodinnou výchovou by se podle autorky měly stát hospodyněmi či správkyněmi sociálních útulků apod. Měl se na ně podle ní vztahovat individuální přístup a měly jim být nabízeny částečné úvazky, které by pomohly zaměstnání skloubit s péčí o rodinu.

Mužům, kteří se po válce vraceli domů, nezbývalo než se smířit s novým společenským pořádkem a tím, že „konkurence ženská nepřestane a vžije se jako něco samozřejmého, přirozeného, ozdravujícího stávající poměry. Nastává, nastane nová velká sociální epocha pro ženu: žena, matka, živitelka, rovnocenná pomocnice mužova. Dějiny jdou svým mohutným, neslyšným krokem ku předu. Lidstvo nesnese překotných reforem, mají-li se státi součástkou jeho ‚já‘. Nenáhlý přerod, tak přirozený, samozřejmý, dá vzklíčiti novému radostnému životu člověka – ženy.“ (Pracovní soutěž žen s muži po válce. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 10 (1. 2. 1917), s. 151–152.)

V průběhu války a po válce se také stalo velmi aktuálním tématem finanční zrovnoprávnění pracujících žen, které zcela logicky vyžadovaly stejná práva a stejné ohodnocení za vykonávání totožné práce jako jejich mužští kolegové. Může nás to zarazit, ale jak se zdá, tato problematika v některých případech nebyla plně rozřešena dodnes.

Zapojení žen do armády

Zapojení žen přímo do armády v jiných než zdravotnických profesích bylo ještě před válkou vnímáno jako skandální, ale na konci války sloužilo v pomocných sborech rakousko-uherské armády už na 50 000 žen. Rakouské vojačky se sice na rozdíl třeba od ruských nemohly přímo zúčastnit bojů a byly jim svěřeny spíše funkce v zázemí, telefonické a telegrafické stanice apod., ale nosily uniformy a mohly být vyznamenány za zásluhy.

Ženy se aktivně zapojovaly do války jako vojenské ošetřovatelky a o jejich statečnosti se nedá pochybovat. Dobová periodika často přinášela zprávy o raněných, anebo naopak za zásluhy vyznamenaných válečných zdravotnicích v rakousko-uherské armádě. Zásadní byly ženské pracovní síly ve vojenských zdravotních ústavech. Ženy se uplatnily jako asistentky a technické pomocnice pro bakteriologické a rentgenové laboratoře, pro zubní ambulatoria, ale také jako hospodyně pro kuchyně, manipulantky v kancelářské službě, ošetřovatelky a služební personál. Někteří doktoři a vojáci si však na zdravotnice stěžovali hlavně kvůli tomu, že část z nich tvořily dobrodružky, jež využívaly uvolněných mravů války. „P. Pitter vypravuje ze svých zkušeností za války v nemocnici. Většina ošetřovatelek konala svoji úlohu ze zcela jiných motivů, než z lásky a milosrdenství. […] Případy pravého milosrdenství u ošetřovatelek byly řídké. Byly to většinou dobrodružné ženy. Mnohé z nich šířily i pohlavní nákazu, jak sám v nemocnici bilečské, vykonávaje zdravotní službu, měl jsem příležitost se přesvědčovati.“ (Sbratření: časopis k obrodě ducha a společnosti, 1, 1924–1925, č. 1, s. 8–9.) V tisku se objevily i zmínky o válečných zpravodajkách, které byly vpuštěny přímo na bojiště.

Zdroj: Ženské pracovní síly ve vojenských zdravotních ústavech. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 11 (15. 2. 1917), s. 171.

Celibát výdělečně činných žen
Dalším zásadním tématem ženské emancipace byl nucený celibát v určitých profesích vztahující se ovšem pouze na ženy. Týkalo se to zejména učitelek a státních úřednic. Pokud se některá z nich vdala, automaticky ztratila právo vykonávat své povolání, a to například i v případě, že už měla děti odrostlé.

V průběhu první světové války se šířily českým tiskem první zprávy o zrušení celibátu v zahraničí či v jiných částech monarchie. Ženy, na něž se celibát stále vztahoval, proto zintenzivnily své snahy a opakovaně žádaly o zrušení těchto nařízení. Jedněmi z nejaktivnějších byly právě učitelky, které se pokoušely dokázat, že vdaná žena není méně způsobilá pracovat.

Odpůrci zrušení celibátu obvykle argumentovali neschopností ženy zároveň pracovat i starat se o rodinu a také omezeným časem, který by tak mohly věnovat osobnímu rozvoji a veřejné činnosti. Problémem bylo, že dlouhou dobu neměly ani samotné učitelky ujasněný názor. Zastánkyně celibátu kritizovaly fakt, že by učitelka musela denně několik hodin rodinného času obětovat práci. Přiznávaly však, že čím starší by děti byly, tím méně komplikované by bylo obě věci skloubit. Učitelka-matka sice mnohem lépe rozumí péči o děti, ovšem její četnější absence z důvodu péče o rodinu a následná nutnost suplování výuce rozhodně nepřidají. Učitelkám by také musely být poskytnuty určité úlevy ze strany státu či škol, musela by se zavést mateřská dovolená, zkrácené úvazky atp. To by vedlo k ještě většímu rozdílu platů mezi učitelkami a učiteli a zvýšení nezaměstnanosti učitelek, což by pochopitelně zasáhlo i ty neprovdané a bezdětné. Některé z nich, jež se bály právě tohoto znevýhodnění, otevřeně vystupovaly proti zrušení celibátu. Celibát prý chránil i před nešťastnými sňatky, jako bývaly ty domluvené či kvůli majetku.

Odpůrkyně celibátu naopak tvrdily, že je toto nařízení omezením osobní svobody, jakýmsi trestem za samostatnost a že může ženu poškodit fyzicky a psychicky, když jí zakazuje mít děti. Výhodu zrušení celibátu viděly ženy-učitelky především v získání praktických rodinných dovedností a zkušeností, které by bylo záhodno uplatňovat ve výuce ručních prací apod. Také zmiňovaly fakt, že mnoho dívek by rádo studovalo či pracovalo, ale po sňatku toho nechají. Podle učitelky Česalové by jistě mnoho učitelek po svatbě úřad opustilo samo, ale nevěděla, proč by k tomu měly být nuceny okamžitě, jakmile se vdají, když k tomu není objektivně žádný důvod.

To, že vyčerpání z práce nejde dohromady s dětmi, v tehdejší době vyvracely vdané paní věnující se jiným povoláním. Česalová si stála za názorem, že učitelská práce by měla být oceňována mnohem více než péče o domácnost, a pokud by muž trval na tom, aby pracující žena plně a bez jakékoliv výpomoci obstarávala domácnost, měl by také sám přiložit ruku k dílu. Pozitivum viděla i v tom, že by manžel musel více času věnovat rodině, čímž by se prohloubily jeho vztahy s dětmi. Další klad viděla v rozšíření možností inteligentního proletariátu (úředníků, učitelů), kteří by sňatkem s učitelkou mohli zlepšit své sociální postavení.

Už tak musely ženy občas do rodinného rozpočtu přivydělávat, což vedlo k paradoxním situacím, kdy si bývalá učitelka musela najít nějakou jinou práci, aby přispěla na chod rodiny, protože učit jí celibát zakazoval. Zrušení těchto nařízení by také snížilo počet nemorálních případů mimomanželských vztahů. Česalová dále zmiňuje populační problém: následkem války ubyla velká část populace a bude třeba ji nahradit, je proto kontraproduktivní zamezit části zdravých žen mít děti. Vzdělané ženy mají navíc podle ní lepší informace o výchově a správné výživě, což vede mj. i k úbytku úmrtnosti malých dětí.

Mezistupněm se zdál být požadavek učitelek, aby nebyly oslovovány „slečna“, protože neprovdání se pro ně nebylo znakem „staropanenství“ nýbrž povinností. Oslovení „slečna“ podle řady učitelek implikuje nesamostatnou a nedospělou ženu, která vyžaduje neustálý dohled (gardedámy), což je pro učitelku urážlivé a nepřijatelné. Proto navrhovaly oslovení „paní“, které se spojuje s jistou autoritou ženy vedoucí domácnost.

V průběhu roku 1918 získaly jako první možnost vdát se, aniž by musely opustit zaměstnání, poštovní úřednice. Muselo jim být více než 24 let a mít odslouženy nejméně 4 roky. Bylo také zrušeno jejich měsíční služné a tyto zaměstnankyně začaly dostávat pouze denní plat. Celibát byl zrušen také 5 a více let sloužícím oficiantkám pod podmínkou, že po sňatku přijmou přeložení na každé jiné místo. Manželé těchto úřednic museli navíc s jejich prací souhlasit a podepsat revers vymezující práva a nároky jejich manželek. První učitelka, která po sňatku nemusela opustit své zaměstnání, byla Marie Bienertová, jež se vdala 31. prosince 1918. Oficiální projednávání zrušení celibátu učitelek ale probíhalo až v roce 1919 za přispění političky a spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické a Josefa Schieszla.

Z tohoto výčtu povinností je patrné, že rovná práva po zrušení celibátu nezavládla, avšak ústupky ze strany státu byly značné a vše směřovalo k mnohem pozitivnějšímu vývoji ve 20. a 30. letech minulého století.

Zdroj: Sňatky poštovních úřednic. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 8 (5. 1. 1918), s. 114.

  

Zdroj: Celibát poštovních úřednic. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 18–20 (19. 10. 1918), s. 243–244.

Zdroj: Celibát oficiantek. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 16 (1. 5. 1918), s. 214.

Uvolnění morálky a úpadek mravnosti
Za války došlo také k uvolnění sexuální morálky a tím pádem i k nárůstu šíření pohlavních chorob. Některé ženy dokonce začaly aktivně vyhledávat partnery či udržovaly volné vztahy s muži v zázemí a válečnými zajatci.

Množily se samozřejmě i protesty proti tomuto trendu, a to od obou pohlaví. Bída vždy vede k nárůstu prostituce a nebylo tomu jinak ani za války, zejména ve větších městech, které byly stiženy nedostatkem mnohem silněji než venkov. Některé feministky ale upozorňovaly, že to muži – jakožto zákazníci – prostituci podporují stejně jako uvolněné mravy a všem by se mělo měřit stejným metrem. Zatímco muž může navštěvovat nevěstince a přes den se chovat a také být společností vnímán jako spořádaný občan, „padlé“ ženy stejné možnosti nemají. Na prostitutky se konaly zátahy, zatímco jejich zákazníky nikdo nezatýkal. Veřejnost nad nemravností mužů mhouřila oči, ale nemorálnímu chování žen se divila a odsuzovala ho. Proto autorka jednoho z článků věnujících se této problematice uzavírá téma úpadku mravnosti žen tvrzením, že „v zásadě nemají dnešní muži naprosto práva rozčilovati se nad nemravným životem žen.“ (Úpadek mravnosti žen. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 12 (1. 3. 1915), s. 190.)

Krize mužské identity a obranné mechanizmy
Tohle vše jen zvýšilo krizi mužské identity – již nebyli nenahraditelnými živiteli rodin a neměli absolutní autoritu. Velmi znejistěli kvůli stále se rozšiřujícím požadavkům žen a jejich reakce na extrémně rychlou proměnu genderového řádu byla spíše defenzivní, i když bylo jasné, že je většina změn nevratná.

Zpočátku se jednalo hlavně o výsměch feministickým východiskům, systematické znevažování žen a ženské práce a později i o bránění v přístupu do určitých organizací, jako byly odborové svazy. Např. otázku náboru žen do odborových organizací železničářů se v kruzích odborářů dařilo oddálit o několik let. Když pak byla účast žen zamítnuta, následovala natolik silná reakce rozhořčených zaměstnankyň, že bylo toto rozhodnutí nedlouho poté zrušeno a přístup do odborů ženám umožněn.  

Mezi další obranné mechanizmy a marné snahy dokázat nenahraditelnost mužů-dělníků patřil důraz na odpovědnost a komplikovanost určitých prací, nedostatečné tělesné schopnosti žen a podceňování jejich organizačního ducha. Také je označovali jako inteligenčně podřadné, iracionální a málo vzdělané a odkazovali je do nekvalifikovaných profesí. Podle řady dělníků překotné zapojení dělnic do výrobního procesu paralyzovalo možnosti organizovaných dělnických bojů.

Reakce pohoršených žen na tyto snahy na sebe nedaly dlouho čekat. Redakce Časopisu učitelek např. dlouze odpovídala na nenávistný antifeministický dopis shazující vlastnosti i veškerou válečnou činnost žen. „Jenže tento projev zasazen do dnešní doby válečného vzrušení má svůj zvláštní osten: Vyvolati dojem, že veliká doba našla ženy zcela stranou, bezmyšlenkovité, bezúčastné, neužitečné – a vyvolati přirozeně i důsledek: až se po válce tvořiti budou nové formy a normy, až z trosek kultury, vřavou válečnou zasypané, vyvstávati bude zase svět klidné práce, tehdy aby ženy byly – jako ti, kdo nesli menší břímě – odstrčeny.“ (Protifeminista – o ženách za války. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 2 (1. 10. 1915), s. 31) Autorka odpovědi upozorňovala na řadu ženských činností, bez kterých by se rakouský válečný průmysl zbortil, a také zmiňovala častý argument feministek, tj. že to byli muži, kdo válku začal. Anonymní antifeminista dále vyčítal ženám neochotu bojovat za vlast, to ale autorka článku vyvrací s tím, že ženy se zapojení do válečné vřavy v případě nutnosti nebrání, rakouská armáda jim to však přímo zakazuje.

Pokrytectví společnosti vedené muži pak shrnula následovně: „Naše společenská organisace je plna nedopatření, nedomyšlení i omylů: Na jedné straně zavádí celibát žen (ve vyšších povoláních), na druhé zná jen ženy rodící. A snad instinkt to byl, který zabránil vystaviti budoucí matky vlivům válečným. Vím, je dosti cynismu u mnohých mužů – a ti vždy na jedné straně budou velebiti, když se jim to hodí, ženu matku, a odsuzovati ženy bezdětné, aby v druhém okamžiku ženu rodící a rozdávající sebe svým dětem považovali za slabocha a pasivního tvora, jsoucího zde jen pro muže. Snad není hrubšího omylu vůbec v pojmech mužů než tento.“ (Antifeminista – o ženách ve válce. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 3 (15. 10. 1915), s. 47.) Zajímavým způsobem také definovala feministky jako takové, i když má toto slovo v současnosti neprávem poměrně hanlivý odstín. „Feministka jest právě člověk vlastní práce, který žádá o právo na práci, o volnost cesty k ní, o uznání její, o svobodu, kterou práce zabezpečuje.“ (Antifeminista – o ženách ve válce. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 3 (15. 10. 1915), s. 47.)

Dalším mužským argumentem byla údajně nedostatečně vyvinutá osobnost ženy a její nesamostatnost. „Antifeministé zpravidla obracejí se proti ženě vyšší inteligence, v lepším hospodářském postavení, tehdy když projeví touhu po něčem víc, než co jí společnost dovoluje, čili když chce vyraziti z houfu, z řady, tedy uplatniti svou osobnost. Ale to jim nijak nevadí, aby týmiž ústy jí vytýkali pasivitu, neosobnost, neindividuelnost, aby ji nesnížili až na věc, na ‚objekt objektů‘. Prý právě ve válce projevila tuto neindividuelnost. Nám naopak jest jasno, že válka je projev ryze hromadný, stádný; že už všeobecná vojenská povinnost nepočítá s osobností, novodobá armáda pak že je jen tehdy zdatná, když jest seřízena jako nejsprávnější stroj, jednotlivci jako kolečka přesně zařazená. […] Právě ženy tím, že byly postaveny před různé úkoly, i jiné než za míru a že těmto úkolům plně vyhověly, právě tím za války projevily více samostatnosti a osobnosti než mnohdy mohly za míru, kdy skoro veškeré styky mimorodinné obstarával muž.“ (Antifeminista – o ženách ve válce. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 5 (15. 11. 1915), s. 80.)

Učitelky vs. učitelé
Zvláštním případem mužského vypořádávání se s měnící se společenskou situací byly dlouholeté spory mezi učiteli a učitelkami, které vrcholily hlavně v průběhu války a probíhaly zejména na půdě dívčích škol. Učitelé se báli poženštění školství a různého zvýhodňování žen, které jim „zabírají místa“. Zapomínali ale při těchto protestech proti narůstání počtu učitelek na mnohá fakta. Učitelkám byla totiž vyhrazena jen místa na dívčích školách. Výjimku tvořily za války ty z nich, které nejprve jako dobrovolnice, později jako málo placené pracovní síly nastoupily jako náhradnice do chlapeckých škol, z nichž odešla většina učitelstva na frontu.

Učitelé argumentovali tím, že učit na chlapecké škole je nepoměrně těžší, že mají mnozí z nich vojenskou povinnost a že musí z poměrně nízkého platu živit své rodiny. Vyhlašovali proto jakýsi boj proti učitelkám a pořádali různé kampaně. Přestože se cítili nárůstem stavů učitelek ohroženi, byli zvýhodňováni prakticky ve všech výběrových řízeních na pozice ředitelů či správců dívčích škol (žena se ředitelkou stala v naprostém minimu případů, i přestože bylo místo vypsáno pro obojí kompetenci). O tvrdém konkurenčním boji učitelů o místa svědčí mj. tato výzva úředníkovi, který měl vybrat nové ředitele: „Jistě, že ráčíte, slovutný pane, uposlechnouti hlasu srdce svého, který Vám praví, že výhradnou volbou mužů na místa ředitelská vykonáte čin lidskosti, za nějž budou Vaší Slovutnosti pražští učitelé se svými rodinami neskonale vděčni!“ (Poslední obsazování míst v Praze. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 16 (15. 5. 1917), s. 237.) Podle jedné z učitelek tím autor „vzbuzuje dojem, jakoby učitelky byly příčinou špatného postavení učitelstva, poněvadž chtějí stejná práva.“ (Poslední obsazování míst v Praze. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 16 (15. 5. 1917), s. 238.)

Učitelky byly za války veřejně činné a hojně se angažovaly v charitativních akcích. Plat měly výrazně menší než jejich mužští kolegové, protože neměly právo zakládat rodiny.  „Přinesly na prospěch záchrany vzdělanosti a osvěty své síly, jako kolegové vojíni. Tito chrání vlast před nepřítelem, ony zachraňují budoucí pokolení před nepřítelem znemravnělosti, lhostejnosti a nevzdělanosti, který jest stejně nebezpečným každému národu, ano veškerému lidstvu.“ (Činnost učitelek. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 2 (1. 10. 1917), s. 21–22.)

Největší boj o místa zaznamenaly měšťanské dívčí školy a celá věc se řešila hlavně prostřednictvím tisku (zejména střety a diskuze na stránkách Časopisu učitelek, Učitelských novin a Školy měšťanské). Učitelé byli nespokojeni s faktem, že v těchto školách převažovaly učitelky. Přestože to byly jediné školy, v nichž mohly ženy bez problémů učit, požadovali pro ně volnou konkurenci. Mimo jiné i proto, že bylo pro muže na dívčí škole snazší dosáhnout vyššího postavení. Prosazovali také zavedení smíšených pedagogických sborů (opět jen na dívčích školách), proti čemuž se učitelky hájící své pozice silně ohradily. Jejich argumentem bylo, že pro výchovu dívek je vhodnější, aby je učily ženy, stejně jako pro chlapce muži. Oddělené školy i rozdělené sbory podle některých pomáhají přirozeně diferencovat výuku podle potřeb a schopností dětí. Učitelé měli obecně větší pole působnosti a zákon také mluvil spíše ve prospěch učitelek. Pokud by učitelé chtěli volnou konkurenci a smíšené sbory, mělo by to být zavedeno na všech školách bez výjimky, což učitelé pochopitelně nechtěli ani neprosazovali.

Zdroj: Omyl velkých českých žen. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 9 (15. 1. 1918), s. 137.

Učitelé – otcové rodin – tvrdili, že jim svobodné učitelky berou místa, ale zapomínali dodat, že ty dostávaly v období bídy menší přídavky, platily větší daně a také přispívaly stejnou částkou do pensijního fondu, i přestože po jejich smrti nikomu nenáležely žádné sociální dávky. Časopis učitelek zmiňoval případ, kdy po smrti dcery-učitelky, byla její stará matka odkázána pouze na dobročinnost.

Učitelé, stejně jako někteří muži v jiných povoláních, se snažili snižovat význam ženské práce, upozorňovat na neschopnost žen plnit stejné úkoly jako jejich mužští kolegové či pracovat stejně intenzivně apod. Otevřeně říkali, že na dívčí školu mají jít ti, kdo si chtějí nebo potřebují práci ulehčit. To učitelky samozřejmě rozčílilo a upozornily na to, že ti, co se chtějí ulívat, do škol nepatří vůbec.

Spory pokračovaly i v období samostatného Československa a vyvrcholily na zemské učitelské poradě, kam původně mělo dorazit pouze minimum učitelek. Po bouřlivé debatě o rovném zastoupení učitelek nakonec bylo z okresních porad vysláno 14 delegátek a poradní sbor při Ministerstvu školství a národní osvěty nakonec čítal 3 učitele a 3 učitelky (1 z mateřské a 1 z měšťanské školy, 1 učitelku ručních prací). V poválečném období začaly být požadavky učitelů nepokrokové a neudržitelné vzhledem k celkovým změnám, proto nakonec ustoupili a spolu s učitelkami začali požadovat volnou konkurenci v rámci všech škol dle nově zavedených demokratických hodnot.

Volební právo žen
Postupem času se stále naléhavěji ozýval požadavek žen na úplné zrovnoprávnění a možnost aktivně se účastnit politického života. Muži se postupně adaptovali přílivu žen do zaměstnání a začali přijímat i myšlenku emancipace, nejednalo se ale o jednoduchý a už vůbec ne pozvolný proces.

Poslední předválečná reforma roku 1907 v Rakousko-Uhersku zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo při volbách do říšské rady. Aktivní volební právo měl každý občan mužského pohlaví starší 24 let, který bydlel více než rok v obci, kde měl volit. Pasivní volební právo měli lidé nad 30 let. Malá část žen-velkostatkářek mohla volit do říšské rady už předtím prostřednictvím plnomocníka. Vzhledem k tomu, že zákon výslovně nezakazoval možnost, aby na určitou funkci kandidovaly ženy, několik se jich začalo politicky angažovat.

První tři ženské kandidátky sice ve volbách roku 1908 neuspěly, ale získaly poměrně velký počet hlasů. První českou poslankyní – za mladočeskou stranu – pak byla spisovatelka Božena Viková-Kunětická, která byla zvolena do českého zemského sněmu v roce 1912. Tato volba měla nezpochybnitelný význam, i přestože poslankyně přístup do sněmu nezískala a od roku 1913 byl sněm rozpuštěn. Z pohledu českého ženského hnutí je však osobnost Vikové-Kunětické poměrně kontroverzní, protože byla spíše konzervativní, za hlavní poslání ženy a cestu k její seberealizaci považovala pouze mateřství a zpočátku kariéry se také stavěla proti rozšířenějšímu politickému angažování žen. Její politické názory nebyly konzistentní a je nutné dodat, že byly vždy nacionalistické, antiklerikalistické a antisemitistické. Za první republiky se v politice zaměřovala hlavně na pomoc mladým, málo vzdělaným dívkám, ochranu matek a dětí a všeobecně na péči o ženy a poskytnutí poradenství.

Od roku 1905 existoval Výbor pro volební právo žen založený učitelkou Františkou Plamínkovou, do něhož se zapojila mj. i Viková-Kunětická. Cílem výboru bylo získat volební právo pro ženy na všech úrovních samosprávy. Výbor si získal sympatie tehdejších poslanců, jako byli Václav Hoc, Karel Baxa, Antonín Kalina, Václav Klofáč, Tomáš Garrigue Masaryk či Jindřich Gustav Maštálka. Aktivity výboru pokračovaly i poté, co byl tento první cíl dosažen, a členky se zasazovaly o rozšiřování práv žen i v dalších oblastech života.

V průběhu války se ženy snažily zapojovat do samosprávy měst. Všeobecně se uznávalo, že by možná byly způsobilejší rozhodovat či se alespoň vyjadřovat k otázkám školství a knihovnictví, zdravotnictví, péče o slepé, mrzáky a chudé apod. Učitelky protestovaly proti tomu, aby v obecním zastupitelstvu zastupoval školu pouze muž-učitel, zvlášť s přihlédnutím ke specifickému postavení dívčích škol. „Plní-li tedy učitelky na všech stranách všechny občanské povinnosti, řádné i mimořádné, nesmějí jim nadále upírána býti občanská práva, přiznávaná učitelům.“ (K chystané změně volebních řádů do obcí. Volební právo učitelek. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 17–18 (1. 6. 1917), s. 269.)

Mezi první zastánce volebního práva pro ženy patřila velká část dělnické třídy. Dělníci již byli zvyklí na to, že jsou jejich ženy a dcery výdělečně činné, protože k uživení často početných rodin bylo potřeba alespoň částečně zapojit všechny schopné členy domácnosti. Proto pro ně nepředstavovalo takovou překážku přiznat ženám i další práva.

Těchto myšlenek se pochopitelně chytily sociálně-demokratické strany. Např. v roce 1917 Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická v Čechách propagovala volební reformu do obcí a okresů a požadovala všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo i pro ženy, k čemuž se přidala i řada městských rad. Podobné návrhy měl i poslanec Říšské rady Luděk Pik, když navrhoval volební právo nehledě na pohlaví pro všechny starší 20 let a právo žen být volitelné za poslankyně.

Odpůrci volebního práva pro ženy se obávali, že budou ženy podporovatelkami klerikalismu, jenž byl po válce v nové demokratické společnosti velmi nepopulární a byl symbolem nepokrokovosti. Argumentovalo se i nepřipraveností žen na tak důležité rozhodování. Feministky tedy vybízely k pořádání osvětových přednášek, jež měly ženám hlavně na venkově vyložit potřebu a význam volebního práva.

Časopis učitelek i další periodika primárně určené ženám napjatě sledovaly veškeré domácí i zahraniční emancipační snahy a živě je komentovaly. Ženy se postupně zapojily do parlamentu i u nás a šířily myšlenky ženského hnutí, které „je tu proto, aby otevřelo všecky cesty také ženě,“ a zejména pak volební právo. „Vyloučení jedné části občanů z volebního práva rozštěpuje národ ve dvě části, z nichž jedna spoluporoučí, druhá jen poslouchá. Rozštěpení svádí politickou energii na revoluční dráhy. Spoluúčast všech budí a povzbuzuje národní myšlenku. Budí cit sounáležitosti a společnosti osudu. Dává pevnou půdu, v níž koření sebeurčení národa. Vývoj demokracie, v němž my žijeme, ukazuje bezesporně vážné slabiny a jest otevřená otázka, jak daleko jest způsobilý tyto slabiny přemoci a udržeti je na uzdě. Ale vývoj nemá býti zadržován a první podmínka, aby byla vybudována parlamentární soustava, jest položiti pevný základ, který lze nalézti jedině ve všeobecném volebním právu.“ (Zase jednou – volební právo žen. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 7 (15. 12. 1915), s. 111.)

Po válce bylo v nově vzniklém Revolučním národním shromáždění (předchůdce parlamentu) mezi poslanci 8 žen: Dr. Alice Masaryková a Božena Viková-Kunětická za Českou státoprávní demokracii, Luisa Landová-Štychová a Františka Zeminová za Českou stranu národně sociální, Božena Ecksteinová-Hniličková a Františka Kolaříková jako zástupkyně Československé sociálně demokratické strany dělnické a Ludmila Zatloukalová-Coufalová a Anna Chlebounová za Agrárníky. Velká chvíle přišla ale až v roce 1919, kdy ženy mohly poprvé oficiálně volit, a to ve volbách do obecních zastupitelstev. První československé volby do senátu a poslanecké sněmovny se odehrály až o rok později a za účasti žen.

Po válce kromě dosažení volebního práva došlo k dalšímu důležitému emancipačnímu kroku díky reformě manželského práva. Snoubenci byli nuceni uzavírat civilní sňatky a zákon garantoval rozlučitelnost všech manželství, což do té doby nebylo samozřejmostí. Mezi důvody k rozvodu, jež měly zamezit zneužívání rozvodového řízení, patřilo: „cizoložství, zlomyslné (svémocné) opuštění manžela, opětovné zlé nakládání, těžké ubližování, na cti urážení, zhýralý život, trvalá nebo periodicky probíhající choroba duševní, jež trvá tři léta, duševní degenerace, těžká hysterie, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů, jež trvá dvě léta, padoucí nemoc, trvající alespoň rok s nejméně šesti záchvaty, hluboký rozvrat manželství a nepřekonatelný odpor.“ (Reforma manželského práva. Časopis učitelek, 26, 1918–1919, č. 9 (15. 3. 1919), s. 66.) Také byl zrušen zákaz sňatků mezi křesťany a nekřesťany a legitimní svazek mohly nově uzavřít i osoby s nemanželským poměrem a dětmi.

Mezi lety 1914–1918 řadou velmi rychlých společenských změn vyvrcholil nástup emancipačního ženského hnutí na českém území. Změny zasáhly veškeré soukromé i veřejné sféry života. Postupně se zvýšila ženská vzdělanost, ženy se zapojily do pracovního procesu a po válce konečně dosáhly volebního práva. Ten nejzásadnější přerod pohledu na ženskou otázku se však odehrál právě za Velké války.

Pro NPMK připravila Michaela Koželuhová


Zdroje:
BÍLEK, Jan. Výbor pro volební právo žen. Badatelna.eu [online]. 2013-2014 [cit. 2014-10-03]. Dostupné z: http://www.badatelna.eu/fond/5349/.
Časopis učitelek, r. 22, 1914–1915.
Časopis učitelek, r. 23, 1915–1916.
Časopis učitelek, r. 24, 1916–1917.
Časopis učitelek, r. 25, 1917–1918.
Časopis učitelek, r. 26, 1918–1919.
DOBEŠ, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – JANÁK, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátku státu po současnost. Praha: Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-709-1.
DROZDOVÁ, Monika – ZORMANOVÁ, Lucie. Rozvoj vzdělávání žen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Rovné příležitosti [online]. 2011 [cit. 2014-10-10]. Dostupné z: http://www.rovne-prilezitosti.cz/clanky/clanek-3.html
HOFFMANNOVÁ, Eva. Karel Slavoj Amerling. Brandýs nad Orlicí: Knihkupectví U Podléšky, 2003. ISBN 80-902961-3-0.
KUČERA, Rudolf. Život na příděl: válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013. ISBN 978-80-7422-232-0.
První světová válka byla velkou genderovou revolucí. Česká televize 1996 – 2014 [online]. 2014 [cit. 2014-10-10]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/281505-prvni-svetova-valka-byla-...
Sbratření: časopis k obrodě ducha a společnosti, r. 1, 1924–1925.
ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-274-X.
Učitelské noviny, r. 32, 1913–1914.

 

© Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2016