PomníkyDobové dokumentyRok vypuknutí spolupráce

Dobročinnost a veřejné sbírky za první světové války

V období první světové války a zejména v její první polovině se velmi rozrostl počet nejrůznějších dobročinných sbírek a dalších akcí organizovaných jak státem, tak i snaživými dobrovolníky. Velký podíl na sbírkách měly školy, a to hlavně ze strany učitelů a žáků a jejich rodičů. Většinu charitativních činností té doby obstarávaly ženy, které se s odchodem mužů na frontu začaly prosazovat tam, kde před válkou často neměly přístup.

Veřejné sbírky

V průběhu války se konala celá řada sbírek. Peněžní sbírky ale neměly v Čechách takový ohlas jako v jiných částech monarchie. Šedivý např. uvádí, že do 31. března 1915 „německá“ sbírka na Červený kříž vynesla 2 124 080 K, zatímco „česká“ jen 101 618 K.

Sbíraly se také kovy, a to drahé jako je zlato a stříbro i barevné kovy a slitiny (např. měděné cylindry koupelnových kamen, moždíře, varhany a zvony). Poměrně úspěšné byly materiální sbírky na odvedené vojáky. Mezi nejžádanější věci patřil mj. „čaj, čokoláda, kakao, cukr, trvanlivé pečivo, sýry, uzené maso, sardinky, salámy, sušené ovoce, kompoty, marmelády, ořechy a kaštany, víno, rum, minerální voda, ovocné šťávy, cigarety, cigaretové špičky, kapesní nože, dopisní papír, zapalovače, příbory, tužky, termosky.“ (ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 264.)

Hojně se sbíralo a sušilo listí a plody různých rostlin, bylin a stromů. Od roku 1914 probíhal sběr ostružinového listí, které se vojínům stalo náhražkou čaje. Už o rok později přišel požadavek i na listí jahodníku. „Komitét pro válečná léčiva, který se ustavil v Praze na počátku války pod předsednictvím J. E. Nostitze, zabýval se v posledním čase otázkou, která z našich domácích rostlin mohla by nahraditi vojínům čaj. Pokusy odborníků provedenými se ukázalo, že čaj daleko lepší jakosti než z listů ostružin, jež loňského roku byly sbírány a z nichž čaj těšil se u vojska veliké oblibě, poskytují listy jahodníku […].“ (Sbírání listů jahodníku ku přípravě čaje. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 1 (18. 9. 1915), s. 4–5.) Také se sbíraly listy borůvek, jalovcové bobule, žaludy, bukvice, kaštany, šípky, řepíček, heřmánek, puškvorec, slez, mateřídouška nebo třeba bezinky. Většinou se tyto plodiny využívaly v lékárenském průmyslu. Ke sběru během letních prázdnin a v průběhu září pak byli vyzýváni hlavně žáci a učitelé.

Zdroj: Sbírání listů jahodníku ku přípravě čaje. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 1 (18. 9. 1915), s. 4–5.

  
Zdroj: Z mimoškolní činnosti učitelek v době válečné. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 13 (15. 3. 1916), s. 204.

Na fronty učitelky a ženské kluby někdy zasílaly kompletní balíčky – např. 400 sáčků bylo posláno z Kladna v r. 1914 a každý z nich obsahoval: „košili, spodky, ručník, 2 kapesníky, 2 páry ponožek, vlněné rukávníčky nebo rukavice, vlněnou kuklu na hlavu, balíček pochoutek, cigarety, sirky, mýdlo, dopisní papír, listy polní pošty a tužku.“ (Účast učitelek při pomocné akci. Časopis učitelek, 22, 1914–1915, č. 6 (1. 12. 1914), s. 90–91.)

Učitelé a učitelky také pořádali sbírky knih a novin, které pak zasílali krajanům na frontu či do lazaretů. A právě za tyto dary vojáci nejčastěji děkovali v dopisech otištěných redakcemi dobových periodik.

Vyráběly se zeleninové a ovocné konzervy a zavařeniny. Sbírala se vlna a kaučuk, nebo třeba duběnky, z nichž se získávala tříslovina pro zpracování kůží. Právě duběnky byly poměrně ceněné, protože jejich dovoz na rakouský trh válka znemožnila, a proto byla k jejich sběru vyzvána školní mládež a chudší obyvatelé, aby si finančně přilepšili. Zasílat prakticky všechny tyto věci bylo možno bezplatně a bez poštovného pomocí vnitrorakouské poštovní dopravy.

Za sbírky kovů i dalších věcí se lidem prostřednictvím tisku pravidelně dostávalo oficiálního poděkování c. k. ministra vojenství, c. k. ministra zemské obrany či c. k. místodržitelství. Ve výjimečných případech byla dokonce udělována individuální vyznamenání.

S postupující válkou ale zpráv o sbírkách ubývalo. Sociální situace se prudce zhoršila a už od poloviny roku 1916 se lidé potýkali s nedostatkem jídla – maso přestalo být k dostání prakticky ve všech městech, postupně na základní potraviny začal platit přídělový systém a vzhledem k růstu ceny většina obyvatel ani tak nebyla schopná veškeré přídělové lístky uplatnit. Obyvatelé měst dokonce pořádali výpravy na venkov za zásobami. Situace pochopitelně napomohla rozrůstání černého trhu a nakonec bylo nutné zařídit veřejné stravování pro ty, co si nemohli jídlo dovolit, nebo ho prostě neměli kde koupit. Od roku 1917 se proto s veřejnými sbírkami setkáváme spíše zřídka. Lidé strádali natolik, že již nemohli tolik podporovat vojsko a stát. Kromě zpráv o drahotních přídavcích (obdoba sociálních dávek) se však v tehdejším tisku stále nachází informace o charitativní činnosti doma a zejména pomoci nejchudším – tj. rodinám a sirotkům po padlých. Je tedy patrné, že lidé sice přestávali podporovat válečnou věc, ale byli stále ochotní se uskrovnit ve prospěch těch, co trpěli v zázemí.

Zdroj: Časopisu učitelek. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 15 (15. 4. 1918), s. 201.

Charitativní činnost

Charitativním akcím se v průběhu války věnovaly především ženy. Často se jednalo o představitelky tehdejší ženské inteligence – učitelky, ale zapojovaly se i ženy odvedenců a ženy ze středních vrstev obyvatelstva, pro které byla dobročinná činnost ukázkou dobrých mravů. Bohatší obyvatelé se upisovali na válečné půjčky.

Některé učitelky např. hojně navštěvovaly zdravotnické kurzy a vypomáhaly v lazaretech s ošetřováním a převazováním raněných. Vzdělanější ženy se zabývaly administrativní činností a mj. vedly účty lazaretů. Mimo to vojákům obstarávaly a spravovaly prádlo, přilepšovaly jim na stravě a zpříjemňovaly vánoční svátky. Vánoční dárky pro raněné vojíny se získávaly také pomocí sbírek nebo je věnovaly různé místní firmy, městské rady apod. Roku 1917 vánoční nadílku zorganizovali učitelé v nuselském lazaretu a podle záznamu dostal každý vojín vánočku a dál „rukavice, ponožky, nátepničky, nůž, šátek, papír ku psaní a obálky, pohlednice, lístky polní pošty a p., sáček s cukrovinkami, dýmku, tabák, cigarety, doutníky, sirky, čaj, zákusky, jablka.“ (Vánoční nadílka. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 11 (15. 2. 1917), s. 171.)


Zdroj: Učitelstvo nuselské. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 13 (15. 3. 1916), s. 204.


Zdroj: Vánoční nadílku. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 11 (15. 2. 1917), s. 171.

Jednou za čas za vojíny přicházely i školní děti, aby jim zpříjemnily uzdravování. Např. v lednu r. 1915 pohostila 5. třída obecné školy u sv. Františka na Starém Městě pražském raněné vojíny kávou a koláči. Lazaretům mnozí věnovali nábytek i vybavení. Ženy dále připravovaly občerstvení pro projíždějící vojíny na nádražích.

O tom, jak rozsáhlé byly možnosti dobrovolnické výpomoci a jak velké nadšení pro solidaritu a dobročinnost panovalo mezi obyvatelstvem na počátku války, svědčí mj. i tento zápis z Jaroměře: „Po prohlášení války ustavil se v Jaroměři ‚Pomocný komitét dam‘, jehož členy jsou všecky učitelky a předsedkyní zat. ředitelka Hassmannová (vykonávajíc zároveň všechny práce jednatelské). Učitelky zúčastnily se v první řadě zjišťování rodin a poměrů rodinných do zbraně povolaných branců, zkoumaly žádosti o zálohu u městského úřadu, radily ženám a matkám a zřídily prázdninový útulek pro dívky, z nichž větší pod dozorem pletly ponožky pro vojsko. I nyní při ručních pracích ve škole pletou se nátepničky, šály, teplé ponožky atd. Učitelky vykonaly sbírky ve prospěch pomocné akce pro rodiny záložníků a nezaměstnané, jakož i ve prospěch Červeného kříže, staraly a starají se o hotovení i spravování prádla pro lazaret v Jaroměři, a činně zúčastnily se při zařízení lazaretu vůbec; tam konají též službu střídavě celý den (učíme jen v pondělí, ve středu, v pátek), mají v evidenci nejen zásoby prádla, ale i praní (prádelnu zřídila řed. Hassmannová), řídí s celou řadou žákyň (též bývalých) peřiny na přikrytí noh – pro 44 lůžek v lazaretu (derou peří, šijí atd.) – často pro lazaret i vaří (vše za své peníze). Pomáhají ochotně a účinně při službě nádražní, nelitujíce ani hmotných obětí. Účinně pomáhaly při pořádání květinového dne – sbírají teď ostružinové listí – a účastní se při sbírce různých předmětů pro vojíny do pole.“ (Účast učitelek při pomocné akci. Časopis učitelek, 22, 1914–1915, č. 4 (1. 11. 1914), s. 54–56.)

Kromě veřejných stravoven pro dělníky a nezaměstnané, vznikaly také jakési menší „polévkové ústavy“, kde mohli chudí obyvatelé, finančně nezabezpečené děti a sirotci dostat zdarma polévku. Ženy v nich působily na dobrovolnické bázi. Zásoby, z nichž vařily, musely většinou zajistit samy; výjimečně na ně přispívala městská rada či různé korporace.

Učitelky a další výdělečně činné ženy věnovaly část platu (obvykle 1 % ze základního služného) na fondy pro sirotky a vdovy po padlých vojínech, rodiny odvedených, někdy ale i na válečné účely a podporu Červeného kříže. Učitelky dále nahradily na školách učitele, kteří byli odvedeni do války. Přibližně v prvních dvou letech působily jako dobrovolnice a nedostávaly za svou práci zaplaceno. Jen výjimečně dostaly minimální příspěvky od města, v němž působily, a i později byly jejich odměny velmi nízké. Takových dobrovolnic bylo r. 1915 nejméně 420.


Zdroj: Pomocná činnost válečná učitelek. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 6 (1. 12. 1917), s. 88.


Zdroj: Na sirotčí nadaci v prosinci darováno učitelkami. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 9 (15. 1. 1918), s. 129.

  
Zdroj: Organisační věstník. Různé zprávy. Časopis učitelek, 25, 1917–1918, č. 13 (15. 3. 1918), s. 175–176

Učitelky běžně vypomáhaly i na úřadech, většinou v sociálních oborech jako byla podpora pro rodiny vojínů a nezaměstnaných, a o prázdninách vykonávaly dozor nad dětmi, které neměl kdo hlídat. Některé z nich si dokonce rozebraly své nejchudší svěřence a zařídily jim každý den oběd, či jim ho dokonce platily v hostinci. Později byli podobně podporováni i různí uprchlíci; v jejich prospěch se konaly sbírky šatstva, ruských a polských knih a hraček pro jejich děti. Např. 26 polským uprchlíkům v Třebechovicích obyvatelé v roce 1915 zařídili domek se 14 postelemi a věnovali jim nádobí, oblečení, nářadí, prádlo a obuv.

Organizovala se dětská divadelní představení nebo filmová promítání pro děti a výtěžky z nich se používaly např. na nakoupení vlny, ze které by se pletlo prádlo pro vojíny či na stipendia pro sirotky po padlých. Škodovy závody pořádaly každý měsíc kinematografická představení, jejichž výtěžek putoval na lazarety, a v kinematografu nechávaly pracovat válečné invalidy, kteří toho byli schopní.

Charita samozřejmě pokračovala i po válce, většinou se zaměřením na válečné navrátilce a invalidy. Např. v červnu r. 1919 „dívky a učitelky dívčí měšťanské školy v Kolíně dovezly legionářům-invalidům v karlínské nemocnici pozdravy a důkazy vděčnosti celé školy (31 bochník domácího chleba, 6 vánoček, 5 mazanců, 18 bábovek, 418 vajec, 4½ kg másla, žemle, perníky, perníčky, 2 krabice koláčů, 4 kg tvarohu, 34 l mléka, uzené maso, salám, cukr, med, syrup, kakao, sanu, marmeládu, rum, čaj, ovocné víno, karamelky, cukrářské výrobky, čokoládu, mouku, jáhly, krupici, tabák, cigarety, sirky, mýdlo aj.),“ což u legionářů vyvolalo vlnu nadšení a vděku.

Šití šatstva

Stát vyzýval ženy, které zůstaly doma, k šití a spravování šatů a prádla, jež by mohlo posloužit vojákům v poli. Požadavky na pořádání sbírek prádla se stupňovaly vždy s příchodem zimy. V soudobých časopisech, co měly především ženské čtenářky, se před zimou vždy objevovaly nejrůznější návody, jak oblečení zhotovit, ale i poměrně specifické parametry, jak má vypadat.

Dobrovolnice šily a darovaly kamaše, břišní pásy, zimní oblečení (hlavně teplé a nepromokavé), svetry, nepromokavé pláště a límce, kukly, šály, chrániče uší, rukavice, teplé košile, spodky, punčochy, ponožky, nátepničky, nákolenice, boty vhodné pro zimní období, onuce, dále teplé pokrývky. Některé z žen dokonce přešívaly větší nepotřebné peřiny na polštáře pro lazarety. Také se vyráběla a sbírala cupanina, která se používala jako obvazový materiál. Do šití se často zapojovaly dívčí školy, kde dívky zhotovovaly oblečení na hodinách ručních prací a obvykle ze surovin, které jim dali rodiče. I tyto zásilky bylo možné na frontu poslat bez poštovného, nepřesahovala-li váha balíčku 20 kg.

  
Zdroj: Vlasteneckým ženám a dívkám. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 3 (15. 10. 1915), s. 38–39.


Zdroj: Opatření teplého prádla a spodního oděvu pro vojíny v poli. Časopis učitelek, 22, 1914–1915, č. 5 (15. 11. 1914), s. 80.


Zdroj: Pletení voj. kuklí, břišních pásů a kolenic na stávku (na rámu). Časopis učitelek, 22, 1914–1915, č. 9 (15. 1. 1915), s. 158.  


Zdroj: Pletení voj. kuklí, břišních pásů a kolenic na stávku (na rámu). Časopis učitelek, 22, 1914–1915, č. 10 (1. 2. 1915), s. 173.

Dobročinné bazary

V průběhu války se také konaly různé dobročinné bazary a výprodeje. Pořádány byly obvykle ve prospěch vojska, vdov a sirotků po padlých. Často se na nich prodávaly dětské výrobky zhotovené ve škole při hodinách ručních prací, jako byly malby, výkresy, drobné předměty, krabičky, podnosy, ozdoby, květináče, výšivky, drobné textilní a háčkované předměty, panenky atd. Na těchto bazarech se ale dalo narazit i na květiny, pohlednice a odznaky nebo obrázky Jeho Veličenstva. Tyto akce byly většinou velmi zdařilé a nabízené zboží se vyprodalo. „Blahý pocit po ukončení bazaru byl příjemnou oasou ve smutných dnech války […].“ (Co mohou ještě žákyně konati pro akci válečnou? Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 1 (18. 9. 1915), s. 14–15.)

V březnu 1917 se ve prospěch vojínů, vdov a sirotků konal dobročinný bazar v Pečkách. Byl plánován už od září a původně měl být uspořádán u příležitosti císařova jubilea, nakonec měl spíše smuteční ráz vzhledem k císařovu skonu. Prodej dětských výrobků doplněný finanční sbírkou měl ale úspěch.  „Čistý výnos činil 1892 K 38 h. Z něho odvedeno pro vdovy a sirotky po padlých vojínech z Peček 100 K, zraněným vojínům Jedličkova ústavu v Praze 232 K 19 h, osleplým vojínům Deylova ústavu v Praze též 232 K 19 h, školním dětem po zraněných a padlých vojínech v Pečkách 400 K.“ (Dobročinný bazar v Pečkách. Časopis učitelek, 24, 1916–1917, č. 12 (1. 3. 1917), s. 184.)

Školní sbírky

Specifickým a velmi rozšířeným fenoménem byly různorodé sbírky ve školách, jichž se účastnili obětaví učitelé a žáci (potažmo jejich rodiče). Před válkou se obvykle sbírky na školách nedovolovaly, za války ale byla jakákoliv možnost jak zásobit vojsko či státní pokladnu ze strany obyvatel vítaná.

Sbírky poživatin se konaly většinou ve prospěch vojenských nemocnic a lazaretů, protože potraviny by v mnohých případech nevydržely cestu na frontu. Např. kladenské učitelky v říjnu 1915 uspořádaly sbírku ovoce a zeleniny pro místní vojenské lazarety a nasbíralo se: „191 kg hrušek, 151,5 kg jablek, 2 kg ořechů, 1,5 kg melounů, 178,75 kg hlávkového zelí, 70,25 kg kapusty, 78 kg mrkve, 47,5 kg kedluben, 81 kg celeru, 34 kg petržele, 9,5 kg květáku, 20,3 kg cibule, 1 kg česneku, 43,5 kg poru, 16 kg řepy a řetkve, 73 kg různého koření, hub a suš. zel., 3,25 kg suš. ovoce, 37 nádob zavařeného ovoce, 1 plechovka marmelády, 6 lahví nalož. raj. jabl., 4 láhve nalož. hub a lusek aj.“ (Ze Středočeského odboru. Časopis učitelek, 23, 1915–1916, č. 17 (15. 5. 1916), s. 267.)

Jak již bylo řečeno výše, děti se účastnily sběru listí a plodů, kovů, šatstva či se přímo podílely na výrobě některých předmětů. Objevovala se však i kritika školních sbírek. Už v roce 1914 někteří učitelé kritizovali vybírání peněz od dětí a rodičů např. při zápisu do školy, k němuž byli vyučující často nuceni vedením. „To je hospodářská tíseň, v níž je veliká většina rodin našich žáků. Mnozí jejich živitelé museli do války, mnozí otcové jsou bez práce, takže v domácnostech lze sotva opatřit věcí nejnutnějších. Bylo by to provinění proti lidskosti, aby kde ve škole žádali nového uskrovnění, jež by si rodiče vedoucí děti k zápisu uložili, aby tím získali ve škole dobré oko pro své miláčky.“ (Sbírky ve školách. Učitelské noviny, 32, 1913–1914, č. 51–52 (27. 8. 1914), s. 692–693.)

Ostrá kritika těchto praktik ale přišla zejména po válce, kdy byly školní sbírky vnímány jako přežitek z dob monarchie, který nemá v nové demokratické společnosti místo. „Školní sbírky jsou naším dědičným zatížením ze starého Rakouska. […] Sbíralo se ve školách […], třídní učitelé a správcové škol byli stálými účetními. Do služby sbírek školních vstoupili učitelé také hned po převratu. Sbírali na československé legionáře, zemská česká komise rozšířila sbírky v ‚Mikulášský den‘ vedle obvyklých sbírek měsíčních a zápisových, sbíralo se na státní kovový poklad republiky a česká škola s českým učitelstvem má značný podíl na těch 20 mil. zlata a 100 mil. stříbra, které se na tento poklad sebraly. Školní sbírky jsou však nepřístojností. Jimi zneužívá se vlivu školy, činí se jimi prostřednictvím dětí nátlak na rodiče. A to je nemorální. Je protimyslné sbírati peníze od dětí, od neproduktivních ještě členů lidské společnosti, které nic nevydělávají a jimž zákon výdělečnou práci zapovídá. […] Školní sbírky překážejí naší školní práci, zneuctívají ji, a my proto obnovujeme ke školním účelům starou dobrou výzvu našeho Václava Beneše: ‚Nechte nás učit!‘“ (Školní sbírky. Učitelské noviny, 34, 1919–1920, č. 13–14 (2. 1. 1920), s. 104.)

Pro NPMK připravila Michaela Koželuhová


Zdroje:
Časopis učitelek, r. 22, 1914–1915.

Časopis učitelek, r. 23, 1915–1916.

Časopis učitelek, r. 24, 1916–1917.

Časopis učitelek, r. 25, 1917–1918.

Časopis učitelek, r. 25, 1918–1919.

KUČERA, Rudolf. Život na příděl: válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013. ISBN 978-80-7422-232-0.

ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN 80-7106-274-X.

Učitelské noviny, r. 32, 1913–1914.

Učitelské noviny, r. 34, 1919–1920.

Více o sbírkách na kovový státní poklad republiky zde. (odkaz: http://1914-1918.npmk.cz/node/25)

© Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2016