Česká kinematografie a 1. světová válka
Byla to éra němého a černobílého filmu, který ale nikdy nebyl tak úplně bez zvuku a barvy. Končilo období kočovných kinematografů a začala se stavět kina, jak je známe dnes. Končila éra krátkých scének a aktualit a začala éra celovečerních filmů. Pak přišla válka a se vším zamíchala...
Situace před velkou válkou
V počátcích kinematografie byly filmy hlavně technickou novinkou. Lidé obdivovali schopnost kamery zachytit pohyb. První snímky tedy zachycovaly příjezdy vlaků, průvody, poutě, cesty dělníků z továren apod. Filmaři natáčeli aktuální události a lidé rádi chodili do kina, aby se podívali, zda na záběrech nepoznají sebe či své známé. Brzy se však ukázalo, že aktuality divákům nestačí a že je zajímají příběhy. Filmy se proto postupně začaly prodlužovat a na začátku 10. let už byly běžné cca 70 minutové celovečerní hrané filmy. Filmové představení se pak obvykle sestávalo z několika krátkých a jednoho dlouhého filmu.
Film byl zprvu vnímán jako jakási „pouťová atrakce“ a jako takový ho poznala většina tehdejších diváků. Na přelomu 19. a 20. století totiž neexistovala kina a promítalo se nejčastěji ve velkých stanech, či pronajatých prostorech hostinců, tělocvičen, divadel apod. Majitelé kinematografů proto cestovali s putovními kiny z jednoho místa na druhé. Po městech a vesnicích promítali své programy krátkých filmů, a to zpravidla maximálně několik týdnů, dokud obecenstvo jejich filmy neomrzely a nemuseli se přesunout jinam. Filmy se prodávaly a majitelé kinematografů je hráli, dokud se neopotřebovaly natolik, že je už nebylo možné použít. Až když se začaly filmy kinařům půjčovat, mohli se začít usazovat na jednom místě, protože již bylo možné zajistit pravidelné změny programu. První kino na území Československa tak otevřel až r. 1907 v Praze Viktor Ponrepo (vl. jménem Dismas Šlambor).
Úplně první filmové představení se ale na území Československa odehrálo již r. 1896 a první české filmy byly natočeny jen o dva roky později. Z hlediska světové kinematografie jsou tyto půlminutové snímky raritou, protože jsou všechny hrané a patří tak mezi vůbec první hrané filmy na světě. Natočil je Jan Kříženecký a vystupovala v nich naše první filmová hvězda – Josef Šváb-Malostranský. Jedná se o Smích a pláč, který zachycuje proměny emocí (http://www.youtube.com/watch?v=Sida6mbxX3I); Dostaveníčko ve mlýnici, v němž se strhne mela poté, co mlynář nachytá svou manželku, jak ho podvádí (http://www.youtube.com/watch?v=HJPjzMDYXOc); a nakonec o komický film Výstavní párkař a lepič plakátů, ve kterém muž vylepující plakáty nešťastnou náhodou vylije lepidlo do hrnce prodavače párků (http://www.youtube.com/watch?v=focNicoxmfw).
Po založení filmové výrobny Kinofa r. 1908 začala domácí produkce vypadat slibněji. Tvůrci-jednotlivci se postupně sdružovali do společností a začaly vznikat zárodky filmového průmyslu. „České filmy, ačkoli byly nesmírně naivní a technicky nedokonalé, poněvadž tu nebylo sebeprimitivnějšího atelieru, takže interiéry, sestavené z plátěných divadelních dekorací, se točily pod širým nebem, měly slušné úspěchy“ (SMRŽ, Karel. Dějiny filmu. Praha: Vydavatelství Družstevní práce, 1933, s. 647.).
Zajímavým fenoménem celého tohoto období s přestávkami až do 50. let byla síť kin provozovaná jednotou Sokol. Sokolská kina zřizovaná obvykle v tělocvičnách sokoloven byla velmi populární. Zaměstnanci v nich pracovali většinou na dobrovolnické bázi a výtěžky z představení se používaly hlavně na dobročinné účely, rekonstrukce sokoloven, nákup zařízení apod. Úspěch Sokola tkvěl zejména v tom, že již byl organizovaný, zatímco zbytek českého filmového průmyslu měl před válkou do takového stavu ještě velmi daleko.
Zvuk a barva v raných filmech
Není moc známé, že se naši předkové pokoušeli nějakým způsobem do filmu dostat zvuk a barvu už od samého počátku kinematografie. Některé metody se udržely poměrně dlouho, jiné se ukázaly být slepými uličkami. Rané filmy byly obvykle doprovázeny komentářem či hudbou. Komentátoři představovali publiku jednotlivé scény a než se ve filmech začaly objevovat mezititulky, vysvětlovali divákům děj. V některých případech stál jeden či více komentátorů za filmovým plátnem a film divákům „daboval“ či zprostředkovával zvukové efekty. Hudbu ve velkých kinech hrál někdy dokonce celý orchestr, nejčastější byl ale doprovod jednoho pianisty nebo gramofonu. Komentář i hudební doprovod poskytovala divákům představení právě třeba v Ponrepově „Divadle živých fotografií“, jak své kino nazýval. Také obecenstvo nebývalo v kině zticha, jak je tomu obvykle dnes. Často mu bylo povoleno občerstvovat se a bylo zcela běžné, že mezi sebou lidé živě diskutovali či hlasitě komentovali děj (objevily se i případy němých hudebních filmů, v nichž diváci sami zpívali texty písní).
Než byl vynalezen způsob jak zachytit barvu na filmový pás už při natáčení, aplikovala se barva na hotovou filmovou kopii. V úplných počátcích se barvilo políčko po políčku štětečky, to však bylo extrémně náročné na čas i peníze. Později se tenhle proces zmechanizoval díky výrobě šablon vyřezaných z nadbytečných filmových pásů. V 10. letech 20. století ale tyto metody nahradilo virážování a tónování. Při virážování se část filmového pásu natře jednou barvou a film tak při promítání působí jako černo-barevný, při tónování se naopak pomocí barviva chemicky změní stříbrná sůl ve filmové emulzi, tím se promění i její barva a film pak působí jako bílo-barevný. Toho se dalo využívat k zajímavým barevným efektům. Nejčastějším využitím však bylo odlišení světla a tmy, protože v rané kinematografii se kvůli nedostatečnému elektrickému osvětlení nedalo natáčet za tmy. Tma se pak ve filmech suplovala modrou viráží. Virážování bylo mnohem levnější a proto i rozšířenější – v českých filmech se začalo objevovat právě v průběhu první světové války. Všechny tyto techniky ale nakonec vytlačily v druhé polovině 20. let nové vynálezy v oblasti zvukového i barevného filmu.
Kinematografie za války
První světová válka silně zasáhla filmový průmysl nejen u nás, ale hlavně ve světě. Před válkou byla hlavní kinematografickou velmocí Francie. Válka ale Evropu velmi oslabila a umožnila na evropský filmový trh mnohem snazší přístup americkému filmu, který v té době zažil obrovský boom a stal se tím, co dnes známe jako „hollywoodský film“. Americké filmy se ale pochopitelně za války na území Československa nedostaly. Blokáda ze strany Dohody zamezila i dovozu filmů z Francie, Itálie a v té době velmi úspěšných severských států. Naopak velký nárůst na našem trhu zaznamenaly filmy z Německa, které spolu s Rakousko-Uherskem začalo budovat první dokonalejší studia.
Německo, Rakousko i Maďarsko se chopily příležitosti a usilovně pracovaly na zlepšení vlastní kinematografie, která díky blokádě prakticky neměla konkurenci. Jeden z prvních českých filmových historiků, Karel Smrž, později litoval, že „se v té době nevyskytl i u nás podnikavý finančník, jenž založil by u nás na reálných obchodních podkladech filmovou výrobnu. Pozice byla by v té době podstatně snazší, neboť nejvyspělejší tehdejší filmová střediska – Dánsko a Itálie – měla uzavřeny hranice a film německý byl v počátcích“ (SMRŽ, Karel. Historie a nesnáze čsl. filmu. Rozpravy Aventina, 3, 1927–1928, č. 18–19, (24. 5. 1928), s. 9.).
Velká válka totiž české filmové podnikání poněkud ochromila a způsobila zánik několika výroben, ale přesto se tvůrci – i když v menší míře – pokoušeli o natáčení veseloher či zajímavých aktualit. Slibný předválečný vývoj byl však přerušen a česká kinematografie stagnovala. Produkce klesala, ale poptávka narůstala, protože lidé rádi na chvíli utekli před realitou války do kin. Toho se pokusil ke konci války využít např. mladý podnikatel Václav Havel (otec pozdějšího prezidenta České republiky) se svým bratrem Milošem, když v rámci distribuční společnosti Lucernafilm zahájil úspěšnou výrobu. V roce 1918 založil ještě Antonín Fencl společnost pod názvem Praga-film a Václav Binovec svou firmu Wetebfilm, jejíž součástí byl první, i když velmi primitivní ateliér. Vznikaly i nové půjčovny, jako byly Biografia a Hellerfilm, a první svazy majitelů kin.
Mezi populární filmy ve válečném období patřily např. veselohry Zlaté srdéčko či Pražští Adamité. Úspěch českých filmů z té doby Smrž připisoval ne jejich technickým kvalitám, ale především „atmosféře let 1916-1918, kdy národní myšlenka dostupuje svého vrcholu a vše české je přijímáno nadšeně a s otevřenou náručí“ (SMRŽ, Karel. Historie a nesnáze čsl. filmu. Rozpravy Aventina, 3, 1927–1928, č. 18–19, (24. 5. 1928), s. 9.).
Poválečný československý filmový průmysl
Díky množství stále ještě fungujících, za války založených i zcela nových výroben byla produkce těsně po válce na naše poměry celkem rozsáhlá. Ne všechny společnosti ale vytrvaly a stávalo se, že výrobna zkrachovala po natočení jednoho či několika filmů dříve než po roce od založení, což byl případ Excelsiorfilmu. Také diváci, kteří byli dříve k nedokonalosti domácí produkce shovívavější, začali být kritičtí a vyžadovali kvalitnější filmy, které jim zajišťovala zejména rozšířená nabídka zahraničních snímků, především z USA. I v Československu však v té době vzniklo několik výjimečných filmů – např. ještě v roce 1918 se začalo s natáčením prvního českého „velkofilmu“ Stavitel chrámu pojednávajícím o Petru Parléři. Film byl tak úspěšný, že byl později dokonce prodán do zahraničí.
Vznikaly i profesionálnější ateliéry a laboratoře, což napomohlo technické úrovni domácích snímků. V roce 1920 vznikl ateliér společnosti A. B. v pivovarské zahradě na Královských Vinohradech, o šest let později pak ateliér Kavalírka.
V československých filmech hráli často divadelní herci, kteří se těšili oblibě publika. Po válce se prosadila Anny Ondráková, jež jako první česká herečka prorazila v zahraničí, a to hlavně v Německu a Velké Británii, kde hrála mj. v raných Hitchcockových filmech. Mezinárodního uznání se dostalo na začátku 20. let také režisérovi Janovi S. Kolárovi mj. s fantasy filmy Zpěv zlata a Příchozí z temnot. Postupně zanikaly staré výrobny, které měly neodmyslitelný podíl na velké konjunktuře české kinematografie mezi lety 1921–1923 a zakládaly se nové. Ke konci 20. let pak přišel do filmu zvuk a nastaly velké změny…
Pro NPMK připravila Michaela Koželuhová
Zdroje:
HAVEL, Václav M. Mé vzpomínky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. ISBN 80-7106-026-7.
KLIMEŠ, Ivan. Člověk a stroj v biografu. Filmové představení v němé éře. Iluminace, 5, 1993, č. 1 (leden 1993), s. 45–73.
SMRŽ, Karel. Dějiny filmu. Praha: Vydavatelství Družstevní práce, 1933.
SMRŽ, Karel. Film: podstata, historický vývoj, technika, možnosti a cíle kinematografu. Praha: Prometheus, 1924.
SMRŽ, Karel. Historie a nesnáze čsl. filmu. Rozpravy Aventina, 3, 1927–1928, č. 18–19, (24. 5. 1928), s. 9.
SMRŽ, Karel. Trochu historie českého filmu. Studio, 2, 1930–1931, č. 6 (červenec 1930), s. 161–163.
TABERY, Karel (ed.). Filmová publicistika Karla Smrže. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. ISBN 80-244-0689-6.
THOMPSONOVÁ, Kristin; BORDWELL, David. Dějiny filmu: přehled světové kinematografie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-898-3.
Seznam českých a československých filmů o 1. světové válce
(seznam je průběžně doplňován)
Dobrý voják Švejk (1926), rež. Karel Lamač
http://www.csfd.cz/film/5473-dobry-vojak-svejk/
Švejk na frontě (1926), rež. Karel Lamač
http://www.csfd.cz/film/223498-svejk-na-fronte/galerie/?type=1
Švejk v ruském zajetí (1926), rež. Svatopluk Innemann
http://www.csfd.cz/film/43148-svejk-v-ruskem-zajeti/
Plukovník Švec (1929), rež. Svatopluk Innemann
http://www.csfd.cz/film/223421-plukovnik-svec/
Dobrý voják Švejk (1931), rež. Martin Frič
http://www.csfd.cz/film/3098-dobry-vojak-svejk/
Třetí rota (1931), rež. Svatopluk Innemann
http://www.csfd.cz/film/222477-treti-rota/zajimavosti/?type=film
Milan Rastislav Štefánik (1935), rež. Jan Sviták
http://www.csfd.cz/film/222496-milan-rastislav-stefanik/
Jízdní hlídka (1936), rež. Václav Binovec
http://www.csfd.cz/film/204760-jizdni-hlidka/
Hlídač č. 47 (1937), rež. Josef Rovenský, Jan Sviták
http://www.csfd.cz/film/7899-hlidac-c-47/
Poručík Alexander Rjepkin (1937), rež. Václav Binovec
http://www.csfd.cz/film/798-porucik-alexander-rjepkin/
Zborov (1938), rež. J. A. Holman, Jiří Slavíček
http://www.csfd.cz/film/4434-zborov/
Dobrý voják Švejk(1954), rež. Jiří Trnka, Bohuslav Šrámek (loutkový)
http://www.csfd.cz/film/43494-dobry-vojak-svejk/
Dobrý voják Švejk (1956), rež. Karel Steklý
http://www.csfd.cz/film/8668-dobry-vojak-svejk/
Poslušně hlásím (1957), rež. Karel Steklý
http://www.csfd.cz/film/8680-poslusne-hlasim/
Štyridsaťštyri (1957), rež. PaľoBielik
http://www.csfd.cz/film/29319-styridsatstyri/
Velká cesta (1962), rež. Jurij Ozerov
http://www.csfd.cz/film/44745-velka-cesta/
Hvězda zvaná Pelyněk (1964), rež. Martin Frič
http://www.csfd.cz/film/3110-hvezda-zvana-pelynek/
Signum laudis (1980), rež. Martin Hollý ml.
http://www.csfd.cz/film/24842-signum-laudis/
Vrak (1983), rež. Ivo Toman
http://www.csfd.cz/film/43490-vrak/
Evropa tančila valčík (1989), rež. Otakar Vávra
http://www.csfd.cz/film/9449-evropa-tancila-valcik/
Anjel milosrdenstva (1993), rež. Miloslav Luther
http://www.csfd.cz/film/28855-anjel-milosrdenstva/
Hlídač č. 47 (2008), rež. Filip Renč
http://www.csfd.cz/film/236134-hlidac-c-47/