PomníkyDobové dokumentyRok vypuknutí spolupráce

František Josef I.

18. 8. 1830 Vídeň – 21. 11. 1916 Vídeň

Rakouský, později rakousko-uherský císař

Narodil se jako nejstarší syn arcivévody Františka Karla (mladší bratr císaře Ferdinanda I.) a arcivévodkyně Žofie. Na trůn nastoupil 2. 12. 1848 coby osmnáctiletý po abdikaci svého strýce Ferdinanda I. Stalo se tak v Olomouci, kam se císařská rodina uchýlila před revolucí.

V počátcích své vlády se snažil posílit monarchický princip a omezit co nejvíce vliv revoluce. Podpořil vojenské akce v severní Itálii, a také proti revoluci v Uhrách, která byla potlačena až v r. 1849 díky silné ruské vojenské pomoci. Kroměřížský sněm, na kterém měla být vypracována rakouská ústava, dal František Josef I. rozpustit a 7. 3.1849 vyhlásil oktrojovanou ústavu (oktrojovaná ústava je jakákoliv ústava vydaná pouze z rozhodnutí panovníka bez souhlasu zastupitelského orgánu).

V r. 1851 pak na radu svého ministerského předsedy Felixe Schwarzenberga vydal Silvestrovský patent, jímž dokonce odvolal ústavu a navrátil se k absolutismu. Po smrti Schwarzenberga r. 1852 pak převzal vládu F. J. I. sám.

R. 1854 se oženil se svou sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Z manželství, které se později vyvíjelo velmi komplikovaně, vzešly celkem čtyři děti, mezi nimiž byl i následník trůnu korunní princ Rudolf, který však r. 1889 spáchal sebevraždu.

Během krymské války 1853-1856 František Josef I. podpořil evropské mocnosti na úkor Ruska, čímž se připravil o jeho podporu a dostal se tak do politické izolace. To se Rakousku vymstilo během válek s Francií r. 1859 (francouzsko-sardinsko-rakouská válka) a s Pruskem r. 1866 (prusko-rakouská válka), během kterých Rakousko ztratilo území severní Itálie, i vliv v Německém spolku (tyto prohrané války vedly ke sjednocení Itálie a Německa). Porážky byly tak zásadní, že si vynucovaly reorganizaci státu.

R. 1860 bylFrantišek Josef I.nucen vydat tzv. Říjnový diplom, ve kterém se zřekl jednou provždy absolutismu a zřídil rakouský parlament – Říšskou radu. R. 1867 pak došlo k další liberalizaci země (ústava z r. 1867, která platila až do zániku monarchie v r. 1918) a zejména k rakousko-uherskému vyrovnání, což znamenalo zavedení „dualismu“ v řízení říše. Z Rakouského císařství tak vzniklo Rakousko-Uhersko.

Následně r. 1871 odmítl vyrovnání s Čechy (tzv. fundamentální články), což bylo v českých zemích chápáno jako veliké bezpráví. Po těchto reformách vládl František Josef I. jako konstituční monarcha, ale podržel si rozhodující vliv na zahraniční politiku. V ní se orientoval hlavně na spojenectví s nově sjednoceným Německým císařstvím (uzavření dvojspolku r. 1879, r. 1883 rozšířeném na trojspolek) a na velmocenskou expanzi směrem na Balkán (okupace Bosny a Hercegoviny r. 1878, v r. 1908 její úplná anexe).

V posledních desetiletích své vlády se stal prakticky symbolem monarchie a jedním z mála integrujících prvků v říši, stále více zmítané národnostními spory.

Po zavraždění svého synovce a následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu František Josef I. podepsal ultimátum určené Srbsku, které rozpoutalo první světovou válku. Dva roky po jejím vypuknutí po 68 letech vlády František Josef I. zemřel.

Zdroj:

HAMANNOVÁ, Brigitte, Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 2001
 

© Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2016